Takto nazýváme periodu zhruba mezi lety 450–330 přnl. Její počátek je charakterizován vystoupením sofistů. Tak sami sebe nazývali potulní učitelé, kteří za úplatu vyučovali různým dovednostem, zvláště pak rétorice.
Základ jejich učení tvořilo tvrzení, že neexistuje žádná pravda, ale záleží pouze na tom, komu je za pravdu dáno. Jinak řečeno pravda není důležitá, vítězí ten, kdo dovede šikovněji prosadit své stanovisko. Tento postulát se stal základním kamenem všech moderních právních systémů a ideologickým jádrem všech právnických škol současnosti. Dnešní filozofie práva ovšem již k této základní tezi přidává tezi suplementární (doplňkovou): 'Určujícím motivem právního sporu není komu je za pravdu dáno, nýbrž růst solventnosti právního zástupce.'
Protágorás (480-410 přnl.) je nejvýznamnějším představitelem sofistů. Proslavil se svým výrokem: 'Člověk je mírou všech věcí'. Důsledky této myšlenky pocítil brzy na svých bedrech, když jej vládce Atén na základě jeho pravdivých spisů vyhnal z města.
Vrcholného rozkvětu dosáhla řecká filozofie především působením tří myslitelů: Sókrata, Platóna a Aristotela.
